Setkání s legendou

Jednou mě zavolal ředitel našeho OÚNZ, abych se odpoledne dostavil do zasedací síně, kde se máme sejít s jakýmsi léčitelem, jenž prý úspěšně léčí i rakoviny. Ředitelství totiž dostalo dopis z prezidentské kanceláře, v němž si občané Prahy 5 stěžovali, že na Smíchově bydlí Josef Zezulka, léčitel, kterému zdravotnictví neumožňuje činnost, a dokonce mu ji zakazuje. Proto ho ředitel pozval k nám, aby se tu setkal s odbornými lékaři a vysvětlil své léčebné způsoby. Přiznávám, že v té době pro mne pojem léčitel splýval s představou pouťového hypnotizéra. Představoval jsem si, že to musí být člověk na první pohled zcela odlišný od ostatních, tedy exotický zjev s extatickými způsoby. K jeho výbavě patří nepochybně dlouhé vlasy, černý vous a uhrančivé oči. Jak jsem se v tomto případě mýlil...

Před porotou deseti odborných lékařů seděl zcela obyčejný muž středního věku. Jeho vzhled byl zcela všední, takový, jaký se označuje za normální. Neobyčejný však byl jeho mírný úsměv a nesmírně laskavý a moudrý pohled. Takové věci již v té době příliš normální nebyly.

Vzájemně jsme se představili a ředitel nás vyzval k besedě, tedy ke konstruktivní diskuzi, jak se tehdy říkalo. Někteří kolegové byli nekonstruktivně neutrální, tedy slušní, bylo vidět, že je celá záležitost nezajímá a připadali si trapně. Jiní, jako náš psychiatr, „soudruha“ Zezulku tvrdě napadali. Samozřejmě z pozice vědy, tedy marxismu-leninismu. Obvinili ho, že provádí běžnou psychoterapii, a vyčítali mu šarlatánství. Vědecký názor přece něco takového nepřipouští! Materialistická věda takové nebezpečné názory odmítá!

Já jsem to nevydržel a zeptal se pana Zezulky zcela vážně:

„Vy umíte vyléčit rakovinu?“ Tehdy jsem od něj slyšel poprvé:

„Pane doktore, kdyby některý lékař nebo léčitel uměl vyléčit rakovinu, byl by nejslavnějším člověkem na světě.“ Pak ale přiznal, docela bez mučení, že se o zhoubné nádory zajímá a že snad dovede něco vylepšit. Pouze to. Znělo to více než skromně. Soudruh psychiatr obrátil oči v sloup, snad k posvátným výšinám vědeckého názoru. Mě to více než zaujalo, a tak jsme si s panem Zezulkou při rozloučení slíbili, že se ještě někdy setkáme.

Několik dní jsem měl co chvíli před sebou jeho usměvavou tvář. Stačilo se zamyslet, zasnít. Ale co z takového trapného a nesmyslného setkání může být, mávl jsem vždy pomyslně rukou. Tvář se rozplynula, odlétla jako poletující motýl. Takto neracionálně se v těch dnech uvažovalo na radiologickém oddělení. Naštěstí o tom obyvatelé Prahy 5 nevěděli, a tak si nemohli stěžovat.

Asi za týden přišla do mé mammologické poradny mladší žena, tehdy vynikající a dost známá sportovkyně. Přiznala, že již delší dobu má cosi na jednom prsu. Po svlečení jsem spatřil, že celý prs je zvětšený, na pohmat tvrdý, napnutá kůže má červenofialovou barvu a v podpaží jsem samozřejmě objevil zvětšené uzliny. Klinicky to byl jasný a velmi pokročilý zhoubný nádor. Beznadějný. Jako pokaždé. Další postup byl až zrůdně jednoduchý a jednoznačný. Pacientku okamžitě odeslat do Motola k amputaci prsu s následným ozařováním a nezbytnou chemoterapií. Jiná varianta neexistovala. Náš další rozhovor byl proto velice krátký a stručný.

„Je to jasné?“ vydechla nebohá pacientka.

„Ano, je.“

Chvíli zaváhala a pak se mne zeptala.

„Pane doktore, dal byste mi ještě týden?“

Co to mělo znamenat? To bylo docela neobvyklé. Měl jsem neodbytný pocit, že se za tou podivnou žádostí cosi důležitého skrývá. V tu chvíli se mi opět před očima zjevila tvář pana Zezulky. Jeho laskavý a vědoucí pohled. Téměř jsem vyhrkl:

„Vy chcete jít k panu Zezulkovi?“

Pacientka se viditelně polekala.

„Jak to víte?“

„Nevím nic,“ přiznal jsem, „ jen mě to tak napadlo.“

Dnes již vím, že jen tak nic není. Ale v mammologické poradně se od té chvíle začalo uvažovat jinak...

Uklidněná pacientka mi řekla, že u pana Zezulky již byla a že ji ke mně poslal s prosbou, zda bych ji nevyšetřil, a on se pak pokusí o léčení. Ach, Bože! Kdyby to tak šlo... Ať se tedy přijde za týden ukázat. Nevěřil jsem, že by se s tak pokročilým nádorem dalo cokoli dělat.

Za týden se pacientka objevila. Čekal jsem zhoršení stavu a již dopředu jsem si připravoval, co jí řeknu. Byl jsem však více než překvapen. Celý prs byl světlejší, měkčí, také uzliny se viditelně zmenšily. Nevěřil jsem vlastním očím, ale bylo tomu tak. Žena požadovala ještě další týden, byla obdivuhodně klidná a vyrovnaná, zdálo se, že ve své uzdravení věří, že ho pokládá za možné. Jaký rozdíl proti ostatním pacientkám! Říkala, že bude k panu Zezulkovi docházet každý den. Se vším jsem souhlasil. Když se po týdnu objevila, říkala, že u pana Zezulky končí a že mám v léčení pokračovat dle vlastního uvážení. Vyšetřil jsem ji a jen jsem žasnul. Uzliny zcela zmizely, celý prs byl měkký, prakticky normální barvy, jen uvnitř se nacházel tuhý útvar velikosti asi tři krát čtyři krát pět centimetrů. Pacientka byla naprosto vyrovnaná.

„Teď mě, pane doktore, pošlete na operaci. Teď už s tím pan Zezulka souhlasí.“

Poslal jsem ji na chirurgii a byl jsem zvědav na výsledek. Nečekal jsem dlouho. Druhý den mi vzrušeně volal kolega z chirurgie. Už bylo po operaci.

„Představ si, celý ten slavný nádor bylo jen takové vajíčko, perfektně ohraničené. Doslova jsme ho vyloupli, ani jsme nemuseli dělat amputaci prsu. V životě jsem něco takového neviděl. Co tomu říkáš? Přitom to byl histologicky zcela jasný adenokarcinom!“

Co jsem měl říci? A co jsem řekl? Nevím. Asi nic důležitého. Na chirurgii se nikdy nedozvěděli, že tento medicínský zázrak způsobil jim neznámý léčitel. Tuto naši první společnou pacientku jsem sledoval dalších dvacet let. Nakonec zemřela na něco docela jiného.

Tak podivuhodně začalo naše velké přátelství. Lidské i odborné. Právě tak začala i moje nová cesta, po které dodnes kráčím. Jaká cesta? Cesta za novým poznáním, jak pomoci svým bližním. Klikatá cesta k alternativním metodám medicíny...

Jaký vlastně byl pan Zezulka? Tak se mě ptá řada lidí. Pan Zezulka, pracovník Národního muzea, měl překvapivé lékařské, anatomické a fyziologické vědomosti, takže jsem občas míval dojem, že hovořím s kolegou, s vystudovaným lékařem. Na samém počátku našeho přátelství na mne začal velice jemně a taktně působit a uvádět mě do jiných léčebných možností, o nichž jsem neměl sebemenší ponětí. Pro mne, lékaře vystudovaného na klasické lékařské fakultě, s praxí ve stejně klasické onkologii, spočívala léčba ve stereotypním opakování zaběhlých postupů, které postuloval poslední stav bádání. Jenže jaké to bylo léčení? O jeho neúspěšnosti jsem toho věděl až nebezpečně mnoho. Pan Zezulka mi připomínal, že tato léčba, stereotypně opakovaná, opomíjející individualitu pacienta, nemusí nutně být tím nejlepším a nejvhodnějším, co mu mohu poskytnout. Hovořil zasvěceně o tom, že po operaci může dojít k masivnímu zaplavení celého těla nádorovými buňkami a při ozařování zabijeme zdravé buňky, stejně jako při chemoterapii. O tom svědčí již samotný název preparátů: cytostatika, tedy zastavující život.

Ale nezůstali jsme jen u teoretizování. Od počátku jsme společně prováděli mnohá úspěšná léčení zhoubných nádorů. Naše praxe měla brzy zavedená pravidla. Po rentgenovém ověření mi pan Zezulka nádor ohraničil, takže přestal růst, a já jsem přidával celotělovou léčbu přírodními enzymy WOBE-MUGOS. Musím zdůraznit, že takto léčené ženy nebyly nikdy operovány či ozařovány. Sledoval jsem je deset i více let. Byly beze známek progrese, recidivy nebo metastáz. Vše jsme museli samozřejmě přísně tajit, neboť při prozrazení našich úspěchů bych byl určitě tvrdě souzen za špatné léčení.

Pan Zezulka měl jednu důležitou vlastnost, která dnešním léčitelům mnohdy chybí - při všech vynikajících léčebných výsledcích byl nesmírně skromný a pokorný. Jen tak mohl snadno určit, kam až jeho schopnosti sahají a nesnažil se ze zásady o nic nemožného. Přestože dovedl téměř okamžitě zbavit pacienta bolesti, u bolestivých kostních metastáz jeho působení většinou nezabíralo. Přiznával to a domluvili jsme se, že tyto pacienty k němu raději posílat nebudu.

Je více než zajímavé, že pan Zezulka byl známý a uznávaný v zahraničí. To velice kontrastovalo se situacemi, které musel zažívat doma. Ukazoval mi nabídky z USA, ale i z tehdejšího Sovětského svazu. Vlastníma očima jsem četl dopis z Alma-Aty, v němž mu vědecká rada nabízela, aby jim jako biotronik vedl celý ústav. Bylo velice zajímavé, že v naší zemi byl za svou léčitelskou činnost pronásledován, komunisté ho dokonce i zavřeli, ale v našem tehdejším vzoru, v Sovětském svazu, dovedli jeho podivuhodné schopnosti ocenit. Ale pan Zezulka všechny lákavé nabídky odmítal. Žil ve velice skromných poměrech a vždy zdůrazňoval, že je Čech a že chce léčit a pomáhat jen našim lidem.

Naše vzájemné přátelství rostlo, utužovalo se tím, jak jsme se navzájem lépe poznávali. Byli jsme si stále bližší. Zjišťovali jsme, že naše snaha pomáhat lidem je nám společnou silou, pro kterou jsme byli ochotni cokoliv obětovat. To bylo mimo jakoukoli pochybnost, o tom jsme se ujišťovat nemuseli. Rozdíl byl jen v tom, že já jsem se v té době musel pohybovat v trochu jiné odborné rovině, ale možná, že právě to nás ještě více svazovalo. Proč?

Teprve po dosti dlouhé době, to jsme si již tykali, mi Josef přiznal, že se mě od prvního setkání snažil přesvědčit, abych jako lékař léčil jinak, nevím, jak to popsat, snad přirozeněji, lidštěji a zejména duchovněji. Byl velice šťasten, že jsem jeho rady přijímal s pokornou samozřejmostí. Přiznával také, že v první době našeho přátelství měl v úmyslu ze mne udělat svého žáka, jenž by kráčel v jeho šlépějích a léčil biotronikou, ale potom prý dostal tajemný pokyn, abych zůstal lékařem, jenž bude onkologické pacienty léčit zcela nově, i když ne ve smyslu klasické medicíny. Měl jsem takto podporovat spolupráci lékařů s léčiteli a zároveň tvrdě oddělovat zrno od plev. Byl jsem tedy vybrán? A kým? Jestliže to pan Zezulka věděl, pak o tom nikdy nemluvil, a tak nemám dodnes na tuto otázku odpověd. Ale dnes si takové otázky nekladu a jako odpověď v sobě nosím vzpomínku na drahého přítele a učitele.

Museli jsme si domluvit jeden veledůležitý bod, který se stal nepsaným zákonem. Nikdy nebudeme o naší lékařské spolupráci s nikým mluvit a nenecháme po sobě žádnou dokumentaci, žádné zápisky, žádná fakta. Žili jsme přece v totalitním systému a při prozrazení naší činnosti by mi bezesporu hrozila ztráta diplomu a patrně i něco horšího. Pracovali jsme zcela tajně. To, že Josef tak úspěšně zastavoval růst nádorových buněk a já doplňoval celotělové léčení použitím neregistrovaných přírodních enzymů, bylo bezpochyby těžkým zločinem. Však ještě dnes se můžeme setkat s přežíváním podobných nesmiřitelných postojů. Ale v době vítězství vědecké revoluce jsme nemohli očekávat nic jiného. Až na jednu výjimku týkající se spolupráce s profesorem Kahudou jsme naši úmluvu dodrželi. Budiž kladným hodnocením nynějších časů, že vše již může být prozrazeno, i když stále se značným rizikem. Jistí lidé jsou totiž stále stejně nesmlouvaví a netolerantní.

Často jsme se v rozmluvách vraceli k problémům zhoubného bujení. Oběma nám bylo jasné, že pokud se zhoubný nádor objeví, bývá většinou již pozdě. Josef tehdy prosazoval teorii, kterou jsem přijímal, že nádor je bioenergetická porucha a pouze v této dimenzi je možné počínající bujení zastavit. Právě to odpovídá tomu, že dnes, kdy většinu chorob považují vědci za psychosomatické, se objevuje závažný pojem bioenergetiky či biorezonance. O tom všem v naší knize bude řeč.

Co bych ještě mohl povědět o názorech pana Zezulky? Bez přehánění lze říci, že byl zapřísáhlým antikomunistou. Jenomže u něj to nebylo obvyklé nadávání na poměry. On paradoxně ideu komunismu pokládal za velmi krásnou, ušlechtilou a přitažlivou. S úsměvem mi říkal, že prvními komunisty byli bezesporu apoštolově. Ovšem za touto ideou skrývali její realizátoři svou neukojitelnou touhu po moci a po bezpodmínečném, a tedy zločinném ovládání mas. A to jsme v té době jen pramálo věděli o hrůzách komunistických lágrů, o mučení a vraždách zcela nevinných lidí.

Připadalo mi absurdní, že právě Josef, muž tak duchovně svobodný a nespoutaný, musí žít v tak nesvobodné době, že tak produchovnělý člověk nadaný tolika schopnostmi musí pobývat v proklamované materialistickém světě, v němž docházelo i ke střetům. Několikrát dostal výpověď z bytu. To pro něj bylo tragické! Střecha nad hlavou byla to jediné, co jeho nenáročný duch potřeboval. Naštěstí jsem v té době pracoval na malý úvazek jako závodní lékař pro ONV Praha 5 a znal jsem se s řadou zaměstnanců, soudruhem předsedou počínaje a soudruhem vrátným konče. Takže když mi Josef ukázal dekret o výpovědi z bytu, zaintervenoval jsem a výpověď byla stažena. Posléze jsem dokonce vymohl i příslib, že se nebude opakovat. Byla to má nepatrná odplata za všechno, čím mě Josef po léta obdarovával, za všechnu moudrost a duchovní posilu, kterou mě zahrnoval.

V té době jsem občas propadal depresím. Mívalo to řadu důvodů. Někdy na mě negativně působila politická realita plná zloby a ukrytého násilí, jindy to bylo nečekané úmrtí pacienta. Já mu přece dával naději a nedokázal jsem ho zachránit! Vše bylo najednou temné. Právě v takovém rozpoložení jsem otevřel dveře čekárny a tam seděl usměvavý pan Zezulka. „Tak jsem tady.“

Poprvé mě to nesmírně překvapilo. Přece jsem ho nevolal! Jak tedy ví, že jsem podvědomě toužil po jeho moudrých názorech, po jeho uklidňujících a utěšujících slovech? „Tak jsem tady.“

Později, když jsem si promítl, jak často se taková nečekaná setkání v pravou chvíli opakovala, jsem si uvědomil, že je se mnou v těžko definovatelném spojení, ví, kdy je zapotřebí mě povzbudit, potěšit a samozřejmě posílit. Již jen svou přítomností. „Tak jsem tady...“

Byly to snad nejkrásnější hodiny mého života. Nečekaná, ale o to krásnější setkání ve chvílích pochybností a beznaděje. Naše společné „filozofování“ sestávající z mých netrpělivě kladených otázek a jeho laskavě vysvětlujících odpovědí. Dotýkali jsme se nejen smyslu života a budoucnosti lidstva, ale i věcí hluboce lidských a intimních. Jak patrno, hovořili jsme nejen o léčení našich nebohých pacientů. Josef mi byl učitelem a rádcem i ve věcech ryze duchovních.

Uvědomil jsem si, jak blízko jsem vždy projevům duchovnosti stál. Můj otec se po celý život zajímal o jógu, autogenní trénink, a ačkoli jsme o tom nikdy nemluvili, dozvěděl jsem se, že byl členem mystického Řádu růže a kříže. Také moje teta měla podivuhodné schopnosti. Dokázala jako médium psát potmě básně a malovat půvabné obrázky. To její zásluhou jsem jako student chodil do Milíčova domu na duchovní přednášky Přemysla Pitra. Občas jsem si něco přečetl o čakrách či o reinkarnaci, ale měl jsem v tom všem značný chaos. Josef trpělivě a laskavě mé znalosti třídil a rozšiřoval, upozorňoval na úskalí, přiváděl mě na nové cesty a nečekaně rozšiřoval mé obzory. V té době mě přitahovalo vše okolo karmy. Pokládal jsem ji za jakýsi předem daný řád, systém zdánlivě nekonečného cyklu zrození a smrti. Vše je tu jednou provždy dáno, narození není počátkem ani smrt koncem, nalinkovaný program nelze v ničem změnit. Proto jsem si kladl logickou otázku, zda mám jako lékař právo nějakým způsobem zasahovat do předem určené karmy jiného člověka, mého pacienta. Vždyť on má ve své karmě, že dostane rakovinu, že musí trpět, těžce umírat a že si vlastně právě tento strastiplný život jeho duch před reinkarnací sám dobrovolně vybral. A já bych měl nyní zasáhnout, úspěšně léčit, snižovat bolest a utrpení, či dokonce odehnat předem určenou smrt? Mám na takový zásah právo? Josef mi trpělivě vysvětloval, že pacient má sice ve své karmě, že bude nemocen, ale v karmě má také to, že se setká se mnou a že ho budu léčit. Stejně tak je v mojí a Josefově karmě to, že se s tímto člověkem setkáme a poskytneme mu pomoc. Josef mi často připomínal, že žádné setkání není náhodné, i když to tak mnohdy na první pohled vypadá. Každé setkání je naplněním karmy a pro setkávající se je vždy přínosem. Dokonce i setkání se zlým člověkem, tedy člověkem na nižší úrovni, přináší určité poznatky a obohacení a opět může být pro obě strany užitečné a přínosné. Důsledky karmy lze přece ovlivnit dobrými nebo špatnými činy, které přinášejí příznivé nebo nepříznivé následky. Tím vznikají psychologické a etické rozměry karmy. Podle takového pohledu na karmu je zřejmé, že všechna naše jednání „zrají“. Člověk přece nemůže usilovat o osvícení, nemá-li možnost ovlivnit svůj vývoj. Cílem je postupně se zbavovat nenávisti a jiných negativních vlastností, a tím přestat vytvářet špatné karmické sémě.

Mnohokrát jsme s Josefem hovořili o chování člověka a lidstva vůbec. Proč je kolem nás tolik zloby, závisti a nenávisti, proč dochází ke stále zřetelnější eskalaci násilí, k vraždám a nakonec i k válkám? Je toto smyslem naší existence? Josef mi připomínal, jak úzce materialistický je takový pohled. Je to pohled částečný, velice omezený. Byl bytostně přesvědčen o tom, že i všechno toto zlo je součástí duchovního vývoje lidstva. On to prostě věděl. Nazýval to duchovní cestou, o které byl poučen.

Vysvětloval mi, že v každém z nás je dobrá a laskavá nesmrtelná duše, plná lásky, všeodpouštějící součást Vesmírné Inteligence - Boha. Podle své vlastní duchovní vyspělosti si jen někteří lidé uvědomují, že je to tento duch boží, boží jiskra, který se každým novým vtělením zdokonaluje a směřuje vzhůru, do oblastí, které naše chatrné smysly nepostihnou. Vstup do věku Vodnáře, který nás čeká, toto zduchovnění jen přibližuje. V tom viděl velkou naději nejen pro jednotlivce, ale pro celé lidstvo.

Samozřejmě je mnoho lidí, jejichž duch je na nízké úrovni a převládá v nich hmota nutící je konat zlo. Takové čeká ještě mnoho převtělení, než jejich duch bude stoupat vzhůru. Ale nic pro ně není ztraceno! Josefova víra v reinkarnaci byla tak přesvědčivá, tak logická, tak přitažlivá a tak jasně vysvětlující smysl života, že jsem ji bez výhrad přijal.