Vesmírné perpetuum mobile
„Jako fyzik, tedy člověk, který po celý život slouží střízlivé vědě zkoumající hmotu, jistě nebudu podezírán z toho, že jsem nekritický a upovídaný. Na základě vlastních zkušeností s atomem mohu prohlásit následující: Neexistuje žádná hmota sama o sobě, ale veškerá hmota vzniká a existuje působením síly, která rozkmitává atomové částice a udržuje je v rámci atomu jako mikroskopického slunečního systému. Lidstvu se nikdy nepodařilo objevit vytoužené perpetuum mobile, to je princip pohybující se sám od sebe, což v celém vesmíru působí od jeho počátku. Musím proto za touto silou předpokládat vědomého, inteligentního ducha. Tento duch je prazákladem hmoty. Viditelná, ale pomíjející hmota není reálná a skutečná, protože, jak jsme viděli, nemůže existovat bez ducha, a proto je reálný a skutečný neviditelný a nesmrtelný duch.
Protože však neexistuje duch sám o sobě, každý duch je přiřazen k určité bytosti, musíme nutně předpokládat existenci spojení duch - bytost. Ani toto spojení nemůže existovat samo o sobě, ale muselo být stvořeno. Vůbec se proto neostýchám nazvat tohoto tajuplného stvořitele tak, jak ho nazývaly všechny staré kulturní národy této planety v průběhu minulých tisíciletí: Bůh.“
Tyto moudré řádky sloužící jako motto ke kapitole o biorezonanci napsal Max Planck, nositel Nobelovy ceny za fyziku, autor kvantové teorie, která znamenala zásadní převrat ve vývoji fyziky dvacátého století. Tedy žádný šarlatán, idealistický snílek či buržoazní pavědec. Jeho názory, které tak změnily myšlení dvacátého století, budou ovšem v příkrém rozporu s názory našich vědeckých „skeptiků“, protože jsou v rozporu s jejich „vědeckými poznatky“.
Planckova slova spojují prastaré vnímání světa se žhavě současným pohledem špičkového vědce do tak potřebné duchovní syntézy. Zdá se to paradoxní? Jen na první pohled. Stačí se jen malinko odpoutat od hrubě materialistického pohledu na svět, ignorovat jeho primitivní, i když často vědecky se tvářící poučky a definice, odhodit nepotřebné berličky doposud podpírající poněkud chromý a invalidní svět encyklopedických názorů. Co se pak stane? Vše se zhroutí? Nikoliv. Jako zázrakem se před námi otevřou netušené prostory a my se pomalu staneme jejich součástí. Osvobodíme se od zaběhnutých klišé, od duchovní strnulosti, která by měla být lékařsky označenou diagnózou.
„Dámy a pánové, zapomeňte na všechno, co jste se kdy naučili. Překáželo by to vašemu novému myšlení.“ Tak oslovil posluchače profesor zahajující přednášky o kvantové fyzice.
Nové myšlení? Dalo by se namítnout, že není žádným zázračným objevem ani módním výstřelkem, to se jen velkým obloukem vracíme k dávným jistotám a tradicím, z nichž jsme se před nedávném vymanili. Začali jsme je považovat za překonané, nevědecké, za šarlatánské. Také tento postoj jsme považovali za nové myšlení.
Vytržení lidstva z jeho duchovní tradice ho sice přivedlo k nebývalému civilizačnímu a technickému rozvoji, k úžasným vědeckým poznatkům, ale na druhé straně k vážným pochybnostem o vlastním smyslu jednotlivce, k beznaději, k ničivému cynismu a nebývalé brutalitě, ke ztrátě morálních hodnot. Tak podivně osvobozený člověk systematicky ničí přírodu, svůj domov, žije na úkor celé planety a svému neohraničenému materiálnímu pohodlí obětuje snad i její existenci. Proč to všechno? Jednou z příčin je lidská pýcha, která nahradila dávnou pokoru před stvořením a Stvořitelem. Právě materialistická věda byla v tomto zničujícím procesu vhodným podhoubím. Kupříkladu většina velkých objevů se přenesla do válečného průmyslu. Je zřejmé, že další vývoj lidstva tímto směrem povede ke katastrofě, kterou si již dovedeme představit. Proto je zapotřebí nových cest. Skutečně nových. Všude a ve všem. Tedy i v lékařství.
Dalo by se říci, že vše, co je dnes předmětem vědeckého výzkumu, je v přímém rozporu s dříve poznaným. Uvěřili jsme totiž rozporuplné představě, že se možnosti našeho poznání vyvíjejí stále jen kupředu. Z toho vyvozujeme zcela falešný závěr, že vše minulé je zastaralé, primitivní, nepoužitelné. Chceme-li poznat absolutní pravdu a skutečnost, chybí nám jakékoli lidské měřítko. Proto i racionalita, která je plodem našeho rozumu, je pojednou k ničemu. Poznáme, že neexistuje žádná absolutní věda, ale vždy jen to, co je nám dovoleno poznávat našimi nedokonalými smysly, i když o něco vylepšenými nejnovějšími technickými vynálezy.
Jestliže si uvědomíme možnost existence Boha, o níž před nedávném nikdo nepochyboval, jestliže připustíme metafyzický rozměr člověka a lidstva, pak se nutně musíme dostat do rozporu se stávajícím materialistickým názorem. Je paradoxní, že nás takto osloví nejen teolog, ale i řada čelných představitelů vědy. Ona totiž nemusí být nutně materialistická!
Žádné nové pojmy, ani ty související s biorezonancí, žádné převratné myšlenky a jejich aplikace do medicíny nevznikají nijak chaoticky. Zabývají se jimi celé skupiny vědců a lékařů, kteří se spojili v jednom úsilí. Teorii je však zapotřebí doplnit a korigovat vlastním výzkumem a zejména praxí.
Jestliže Max Planck definoval chod vesmíru na základě pro nás nedosažitelného perpetuum mobile, pak na tento ryze duchovní princip můžeme přistoupit, splynout s jeho odvěkým chodem a jen se ho pokusit poznovu definovat. To je závažné rozhodnutí. Nejedná se přece o prázdné teoretizování, ale o jasnou představu existence světa.
Přijmeme-li nové názory a nové „energetické“ myšlení, nebude se nám zdát ani trochu paradoxní poslední citát tohoto úvodu, jenž zazněl z úst samotného Alberta Einsteina:
„Vědci tvrdí, že něco nejde. Pak přijde nějaký hlupák, který neví, že to nejde, zkusí to a ono to jde.“
Buďme takovými hlupáky!