Tajemství zdraví a naděje

je kniha MUDr. Miroslava Pekárka - zakladatele Naturcentrum Salvea a Václava Vokolka - umělce a spisovatele.

MUDr. Miroslav Pekárek se věnoval ze začátku onkologické léčbě pomocí různých alternativních metod, při které dosáhl nečekaných úspěchů. Jeho hlavní myšlenkou bylo propojování alternativních způsobů léčby s klasickou západní medicínou. V r.2006 v Českém rozhlase prohlásil, že přidal 7 let života Zuzaně Navarové, která k němu přišla nedlouho před smrtí a 10 let otci Dagmar Veškrnové-Havlové. U paní Olgy Havlové prý bylo již příliš pozdě, po tom, co mu pan prezident zavolal.

MUDr. Miroslav Pekárek zemřel v roce 2008 a v jeho práci pokračuje jeho syn MUDr. Josef Pekárek, který pořádá školení terapeutů s přístrojem Bicom. Nezaměřuje se však na onkologii, ale na různé zdravotní problémy dětí a dospělých, zejména na alergická onemocnění.

Kniha pojednává nejen o principu a zkušenostech léčby s biorezonancí, ale popisuje i nelehkou situaci někoho, kdo chce skutečně pomáhat lidem, ale naráží na hranice pravidel, které po totalitním režimu vytváří farmaceutický konglomerát. Dále popisuje příběhy s léčbou nejen onkologických pacientů a popisuje fascinující uzdravení, které lze často pojmenovat jako zázraky.

Následující texty z knihy jsou zde publikovány se souhlasem MUDr. Josefa Pekárka a Václava Vokolka. Texty nebyly nijak upravovány, mohou obsahovat neaktuální informace a názory MUDr. M.Pekárka, se kterými publikováním nevyjadřujeme souhlas v plném rozsahu.

Další informace o MUDr. Pekárkovi můžete nalézt např. zde:
1.část rozhovoru v Českém rozhlase
2.část rozhovoru v Českém rozhlase, mj. o Z.Navarové

Vesmírné perpetuum mobile

„Jako fyzik, tedy člověk, který po celý život slouží střízlivé vědě zkoumající hmotu, jistě nebudu podezírán z toho, že jsem nekritický a upovídaný. Na základě vlastních zkušeností s atomem mohu prohlásit následující: Neexistuje žádná hmota sama o sobě, ale veškerá hmota vzniká a existuje působením síly, která rozkmitává atomové částice a udržuje je v rámci atomu jako mikroskopického slunečního systému. Lidstvu se nikdy nepodařilo objevit vytoužené perpetuum mobile, to je princip pohybující se sám od sebe, což v celém vesmíru působí od jeho počátku. Musím proto za touto silou předpokládat vědomého, inteligentního ducha. Tento duch je prazákladem hmoty. Viditelná, ale pomíjející hmota není reálná a skutečná, protože, jak jsme viděli, nemůže existovat bez ducha, a proto je reálný a skutečný neviditelný a nesmrtelný duch.

Protože však neexistuje duch sám o sobě, každý duch je přiřazen k určité bytosti, musíme nutně předpokládat existenci spojení duch - bytost. Ani toto spojení nemůže existovat samo o sobě, ale muselo být stvořeno. Vůbec se proto neostýchám nazvat tohoto tajuplného stvořitele tak, jak ho nazývaly všechny staré kulturní národy této planety v průběhu minulých tisíciletí: Bůh.“

Tyto moudré řádky sloužící jako motto ke kapitole o biorezonanci napsal Max Planck, nositel Nobelovy ceny za fyziku, autor kvantové teorie, která znamenala zásadní převrat ve vývoji fyziky dvacátého století. Tedy žádný šarlatán, idealistický snílek či buržoazní pavědec. Jeho názory, které tak změnily myšlení dvacátého století, budou ovšem v příkrém rozporu s názory našich vědeckých „skeptiků“, protože jsou v rozporu s jejich „vědeckými poznatky“.

Planckova slova spojují prastaré vnímání světa se žhavě současným pohledem špičkového vědce do tak potřebné duchovní syntézy. Zdá se to paradoxní? Jen na první pohled. Stačí se jen malinko odpoutat od hrubě materialistického pohledu na svět, ignorovat jeho primitivní, i když často vědecky se tvářící poučky a definice, odhodit nepotřebné berličky doposud podpírající poněkud chromý a invalidní svět encyklopedických názorů. Co se pak stane? Vše se zhroutí? Nikoliv. Jako zázrakem se před námi otevřou netušené prostory a my se pomalu staneme jejich součástí. Osvobodíme se od zaběhnutých klišé, od duchovní strnulosti, která by měla být lékařsky označenou diagnózou.

„Dámy a pánové, zapomeňte na všechno, co jste se kdy naučili. Překáželo by to vašemu novému myšlení.“ Tak oslovil posluchače profesor zahajující přednášky o kvantové fyzice.

Nové myšlení? Dalo by se namítnout, že není žádným zázračným objevem ani módním výstřelkem, to se jen velkým obloukem vracíme k dávným jistotám a tradicím, z nichž jsme se před nedávném vymanili. Začali jsme je považovat za překonané, nevědecké, za šarlatánské. Také tento postoj jsme považovali za nové myšlení.

Vytržení lidstva z jeho duchovní tradice ho sice přivedlo k nebývalému civilizačnímu a technickému rozvoji, k úžasným vědeckým poznatkům, ale na druhé straně k vážným pochybnostem o vlastním smyslu jednotlivce, k beznaději, k ničivému cynismu a nebývalé brutalitě, ke ztrátě morálních hodnot. Tak podivně osvobozený člověk systematicky ničí přírodu, svůj domov, žije na úkor celé planety a svému neohraničenému materiálnímu pohodlí obětuje snad i její existenci. Proč to všechno? Jednou z příčin je lidská pýcha, která nahradila dávnou pokoru před stvořením a Stvořitelem. Právě materialistická věda byla v tomto zničujícím procesu vhodným podhoubím. Kupříkladu většina velkých objevů se přenesla do válečného průmyslu. Je zřejmé, že další vývoj lidstva tímto směrem povede ke katastrofě, kterou si již dovedeme představit. Proto je zapotřebí nových cest. Skutečně nových. Všude a ve všem. Tedy i v lékařství.

Dalo by se říci, že vše, co je dnes předmětem vědeckého výzkumu, je v přímém rozporu s dříve poznaným. Uvěřili jsme totiž rozporuplné představě, že se možnosti našeho poznání vyvíjejí stále jen kupředu. Z toho vyvozujeme zcela falešný závěr, že vše minulé je zastaralé, primitivní, nepoužitelné. Chceme-li poznat absolutní pravdu a skutečnost, chybí nám jakékoli lidské měřítko. Proto i racionalita, která je plodem našeho rozumu, je pojednou k ničemu. Poznáme, že neexistuje žádná absolutní věda, ale vždy jen to, co je nám dovoleno poznávat našimi nedokonalými smysly, i když o něco vylepšenými nejnovějšími technickými vynálezy.

Jestliže si uvědomíme možnost existence Boha, o níž před nedávném nikdo nepochyboval, jestliže připustíme metafyzický rozměr člověka a lidstva, pak se nutně musíme dostat do rozporu se stávajícím materialistickým názorem. Je paradoxní, že nás takto osloví nejen teolog, ale i řada čelných představitelů vědy. Ona totiž nemusí být nutně materialistická!

Žádné nové pojmy, ani ty související s biorezonancí, žádné převratné myšlenky a jejich aplikace do medicíny nevznikají nijak chaoticky. Zabývají se jimi celé skupiny vědců a lékařů, kteří se spojili v jednom úsilí. Teorii je však zapotřebí doplnit a korigovat vlastním výzkumem a zejména praxí.

Jestliže Max Planck definoval chod vesmíru na základě pro nás nedosažitelného perpetuum mobile, pak na tento ryze duchovní princip můžeme přistoupit, splynout s jeho odvěkým chodem a jen se ho pokusit poznovu definovat. To je závažné rozhodnutí. Nejedná se přece o prázdné teoretizování, ale o jasnou představu existence světa.

Přijmeme-li nové názory a nové „energetické“ myšlení, nebude se nám zdát ani trochu paradoxní poslední citát tohoto úvodu, jenž zazněl z úst samotného Alberta Einsteina:

„Vědci tvrdí, že něco nejde. Pak přijde nějaký hlupák, který neví, že to nejde, zkusí to a ono to jde.“

Buďme takovými hlupáky!

Biorezonance

Již název této kapitoly bude pro mnohé čtenáře zcela novým pojmem. Biorezonance? Co to vlastně znamená? O něčem takovém jsme se ve škole neučili, dokonce ani na vysoké. To je důvod k zamyšlení, k nahlédnutí do encyklopedie. Nabízíme se v tomto okamžiku jako nezištní průvodci. Nejprve se zamyslíme nad slovem rezonance. Má několik významů. Souznění. Odezva. Ozvěna. Nejčastěji se používá ve fyzice jako shoda kmitů soustavy s kmitočtem působící síly. To zní velice učeně, ale nechme fyzikům jejích definice bez komentáře. Podle charakteru soustavy rozlišujeme rezonanci mechanickou, akustickou, elektromagnetickou. V psychologii používáme termínu rezonance jako označení shodného prožívání určité situace dvěma nebo více lidmi.

Ale co biorezonance? Ani v nejnovější encyklopedii ji nenajdeme. Proto musíme encyklopedii stručně doplnit. Biorezonance je promítnutím rezonance ve fyzikálním významu do živé hmoty, konkrétně do lidského těla.

Pro naše fyziky je to pojem většinou neznámý, to ovšem neznamená, že jsme si ho právě vymysleli. O biorezonanci existuje rozsáhlá literatura, zabývají se jí stovky vědců, kteří tento pojem běžně používají. Ale i on je pojednou zastaralý a v poslední době je nahrazován pojmem „systémová informační terapie“. Tento nejnovější název ještě více zdůrazňuje energetické nazírání nad nazíráním hmotným, materialistickým.

Jestliže jsme si vyjasnili samotný název, podívejme se podrobněji, co se pod ním skrývá. Pro mnohé asi velké překvapení...

Od dětství jsme zvyklí každou věc uchopit, prohlédnout ze všech stran, ohmatat, třeba i ochutnat, změřit a zvážit. Jen tak ji dokážeme pochopit. Mnohým proto bude připadat těžké představit si, že kromě viditelného a hmatatelného existují ještě jiné neviditelné síly, které na nás mohou působit. Mohli bychom pro jejich definování snést celou řadu filozofických a teologických důkazů, ale my se namísto toho pokusíme alespoň nahlédnout do tajemného světa kvantové fyziky.

Nositel Nobelovy ceny Carlo Rubia dokázal, že poměr mezi částicí hmoty (nukleonem) a částicí energie (fotonem) je jedna ku jedné miliardě. Dovedeme si představit, že na jednu jedinou částici hmoty připadá jedna miliarda částic energie? Patrně to bude stejné jako si představit Boha. Tímto poznatkem velkého fyzika se důležitost hmoty, samozřejmě nejen pro fyziky, stává téměř zanedbatelnou. Je zde racionálně definován zcela jiný model světa, než na jaký jsme byli doposud zvyklí. Ve filozofii mu říkáme idealistický. To, že ho dokazuje současná věda, která až doposud byla oporou opačného názoru materialistického, je skutečně na pováženou.

Toto překvapující zjištění významného vědce může vést k námitce: Vždyť to tak není! To, co nás obklopuje, je přece jasně definovatelná hmota. O jaké energii se tu mluví? Snad elektrické, magnetické...

Pokusíme se odpovědět, nikoli přesvědčit. V přírodě platí jeden základní zákon: svět je bipolární (dvoupólový). To znamená, že na jedné straně existuje extrémní energie, na druhé extrémní hmota. Je až neuvěřitelné, jak se tyto dvě polarity nedají od sebe oddělit. Jako by vše na jejich spojení stálo, jako by byly svým propojením jakýmsi základním kamenem, na němž bylo na počátku vše vybudováno.

Foton, jenž je jednotkou energie, někdy vytváří polární hmotnou dvojici elektron - pozitron, která opět zmizí a uvolní kvant energie - foton. Kromě fotonu, energetického kvantu světla, existuje ještě méně známý pojem fonon - energetický kvant zvuku. A právě při spojení fotonu s fononem vzniká solitonové vlnění, zcela nový pojem používaný v západní vědecké literatuře. K solitonovému vlnění se budeme často vracet, protože právě ono hraje významnou roli nejen v informatice, ale také v terapii.

Solitonové vlnění má světelně zvukovou kvalitu s extrémně vysokou rychlostí přenosu. Je ovšem zapotřebí si uvědomit, že se jedná o ultraslabé emise, které v elektronovém šumu mizí, respektive jsou v něm obsaženy a pouze speciálně vybavenou laboratorní technikou jsou analyzovatelné a měřitelné.

Naskýtá se tedy otázka, jak mohou mít tak minimální procesy řídící funkci a jak mohou být reálně použitelné při léčení. Proto bude nutné se ještě zmínit o kvantových polích.

Právě to je téma pro známého fyzika Heima, jenž má s nám dobře známým profesorem Heimem pouze společné příjmení. Oproti dřívějším pokusům popsat kosmický proces nějakým vzorcem, připojil Heim k měřeným parametrům ještě gravitaci. Tak mohl postupně nesčetnými výpočty prokázat, že mimo tři známé dimenze (těmi je náš trojrozměrný prostor) a čtvrtou dimenzi (čas), existují ještě další dvě dimenze, fyzikálně velice významné.

Pro kvantovou fyziku, a tím i pro kvantovou medicínu, je důležitá skutečnost, že se biologicky účinné solitonové vlnění promítá jako velmi intenzivní právě v páté a šesté dimenzi. Nedá se tedy namítat, že frekvence, které jsou v našem trojrozměrném prostoru tak slabé, jsou neúčinné vzhledem k šesti definovaným dimenzím. To platí nejen pro biorezonanci, ale i pro účinnost akupunktury či homeopatie. Trojrozměrný prostor tedy představuje jen malý, částečný pohled. Z malé a tedy zanedbatelné části se nikdy nedá posuzovat celek. K úplnému poznání a popsání biologických pochodů odehrávajících se v těle, přírodě nebo v celém Kosmu je šest dimenzí naprosto nutných. Současní skeptici, pokud chtějí sledovat světový vývoj, budou muset akceptovat práci nositelů Nobelových cen. A třeba se s ní alespoň povrchně seznámit... Veškerá hmota vzniká, velmi zjednodušeně řečeno, nahuštěnou energií a je velmi labilní. Stabilitu získává formujícími energetickými silami starajícími se o vysoký stupeň uspořádání. Z toho vyplývá, že vše viditelné, včetně chorobných změn, je vyvoláváno energetickými interakčními silami. Tím se dostáváme k vlastnímu jádru problému.

Mělo by být jasné, že každá nemoc vzniká změnou těchto interakčních sil. Každá takováto změna pramení z psychické (nehmotné) poruchy, ale projeví se v hmotném těle. Nemoci mají prokazatelně psychosomatický aspekt.

Nesmíme však tomu rozumět tak, že funguje přímý vztah mezi duší (psýché) a tělem (sóma). Existuje totiž regulační obvod, ve kterém je zařazen neurohumorální řídící systém. Ten překlenuje rozdělení mezi psýché a sóma. Tělo, pokud se objeví porucha, to ohlásí svou „řečí“, což jsou nám dobře známé symptomy. Těmi tělo oznamuje, že se cosi děje, alarmuje nezjistitelnou poruchu přenosu informací, tedy poruchu solitonového vlnění. My známe až symptomy. Co jim předcházelo nás nezajímá. Právě proto je tu nejdůležitější správná interpretace. Při samotném posuzování nemoci může dojít k mnoha nedorozuměním. Tím nejzávažnějším je fakt, že nemoc pokládáme za něco negativního, za něco, co musí být za každou cenu odstraněno. Příčina však bývá jinde. Z toho důvodu by měl být každý nemocí vyprodukovaný symptom považován za pozitivní, alarmující, nutící hledat skrytou příčinu. Proto je důležité neposuzovat nemoc jako nepřítele, ale možná za lékařova spojence. Musíme udělat něco „pro to“, ne „proti tomu“. Léčit příčiny a ne pouhé symptomy.

Školská medicína se doposud hrdě nazývá alopatická, tedy léčba „proti“. Máme bolest, dostaneme lék proti bolesti. Máme teplotu, dostaneme lék proti ní. Tak bychom mohli pokračovat hodně dlouho. Pouhé léčení symptomů jako by nemělo konce a fanatickým vývojem nových a nových léků se stává začarovaným kruhem, z něhož není východiska. Není samo o sobě omylem? Je však možno léčit jinak? Pokud se někde v těle vytvoří blokáda a zeslabený organizmus ji není schopen sám odstranit, je nutno do těla přivést posilující energii, aby byl uzdravovací proces doveden do úspěšného konce. To je základ nejmodernějších metod s názvem biorezonance, nebo chcete-li současněji systémové informační terapie. Právě tato nová terapie je s úspěchem používána v Naturcentru SALVEA. Během několika let jsme velmi úspěšně léčili několik tisíc pacientů bez použití chemie. Přístroje pracující na biorezonančním principu se v praxi plně osvědčily. Mimo základní specializaci, onkologii a léčení alergií jsme schopni vyléčit či zlepšit celou řadu jiných onemocnění. Pouhými symptomy se ovšem zásadně nezabýváme...

Ve školní medicíně, při stále narůstajících nákladech na léčení a větší léčebné námaze a úsilí, jsou léčebné výsledky poměrně malé. Rozhodující krok je patrně v nedohlednu. Neuvěřitelný kontrast mezi vrcholnými výkony například chirurgie a běžnou medicínskou praxí vede ke snižující se víře ve vyléčení nejen u pacientů, ale i u lékařů. To lze považovat za stejně fatální, jako nepřijatelnou variantu.

Logicky by však za takovýchto okolností mělo následovat zásadní přeorientování na jiné metody. Ale právě to provokuje školní medicínu k tomu, aby alternativní metody diskreditovala a označovala nejen za neúčinné, ale dokonce za nebezpečné.

Trendy dnešní medicíny k ekonomickým, pro pacienta snesitelným a současně objektivním metodám jsou naprosto zřejmé. Vzhledem k tomu, že dle světové statistiky jsou tři čtvrtiny všech pacientů chronicky nemocní, je to snaha nesmírně důležitá. Proto se do popředí světového výzkumu dostává funkční medicína čerpající z oblasti kvantové fyziky. Rozumíme tím způsob, při němž se používají diagnostické a léčebné metody, které jsou přednostně zaměřeny na poznání funkční poruchy dříve, než tak může učinit soudobé lékařství. Také je tím možné daleko dříve a efektivněji použít odpovídající terapii.

Ale vraťme se na chvíli do světa nových teorií.

Je všeobecně známo, že slabá elektromagnetická pole hrají klíčovou roli ve funkční činnosti tkání, včetně hojení ran a přenosu informací v nervovém systému. Tento přenos informací si musíme představit jako neustálý proud vstupujících a vystupujících hlášení. Právě to je solitonové vlnění. V něm je každá jednotlivá částečka organizmu informována o jiné. Nepotřebné informace jsou odfiltrovány přes bazální membránu, potřebné jsou zpracovány. Je to dokonalý síťový komunikační systém, a ne, jak se stále učí, jen centrální nervový systém. Mozek je sice řídící centrálou, ale má spíše kontrolní funkci. Stejně jako on je důležitý mezibuněčný a meziorgánový systém, který pracuje nesmírně rychle a dokonale samostatně. Mozek zasahuje jen tehdy, když je tato autonomie narušena.

Vědecky bylo zjištěno a dokázáno, že vše kmitá, vše je v neustávajícím pohybu (jak přitom nevzpomenout na řeckého předsokratika Herakleita a jeho slavnou větu „vše plyne“), že neexistuje žádný klidový stav a že zdánlivá stabilita je ve skutečnosti velmi labilní rovnováhou. Každá buňka má vlastní specifické kmitání stejně jako vyšší svazky, například bílkovinné struktury. Ještě vyšší svazky (např. orgány, chrupavky, kosti a jiné) mají opět vlastní oscilační spektrum.

Dříve se věřilo, že toto kmitání je zcela náhodné, a tím i chaotické, a proto z něj nemělo smysl odvozovat jakékoli diagnostické či terapeutické závěry. Ve skutečnosti sebeorganizováním jako znakem života existuje vysoce dynamický, pevný řád, přičemž buněčné svazky poslouchají nadřazené vedení.

Vzhledem k tomu, že v Univerzu nejsou myslitelné žádné náhody, jinak by vše v okamžení pohltil nespoutaný chaos, celý vesmír vznikl a trvá, včetně člověka, podle předem utvářeného stavebního plánu. Toto univerzální propojení jasně naznačuje, že musí existovat vyšší řád, jenž jakoukoli náhodnost vylučuje. Život sám o sobě je vyšším řádem směřujícím k sebeorganizaci. To znamená, mimo jiné, že se zvětšuje odstup od chaosu. Ale i sám chaos je patrně užitečným životním principem. Chaotickými pochody je organizmus schopen reagovat a přizpůsobovat se změněným zevním podmínkám. Jak je to možné?

Po celý život na nás působí různé škodliviny, jakými jsou viry, bakterie, plísně, alergeny, a ty způsobují záněty, nádory. To vše je známkou chaosu. Organizmus se musí trvale snažit o rovnováhu mezi chaosem a řádem, přičemž chaos neznamená jen destrukci, ale také velkou míru přizpůsobení. Zdraví pak znamená optimální adaptaci na množství dráždění a nemoc ztrátu adaptační schopnosti. Mohli bychom říci, že nemocné tělo nemá pro své uzdravení potřebné množství informací.

Informace je slovo, které znamená dávání, udržení formy. To znamená, že ke každé struktuře patří informace. Ale můžeme uvažovat i jinak - každá informace ovlivňuje formu, a tím i hmotu. Sama o sobě je informace energetická. nehmotná, je to kmitání, oscilace nebo nověji solitonové vlnění. A to je přesně to, co v homeopatii při vysokých potencích působí léčebně, ačkoli tam opravdu není ani jediná molekula hmoty, je to čínské „čchi“, jsou to meridiány, které se skutečně při žádné pitvě nedají najít...

Co to všechno znamená v praxi? V běžných setkáních s klasickou medicínou? S takovými názory se tam pacient nesetká. Přespecializováním se ve školní medicíně ztrácí jakýkoli pohled na celého člověka. O tom, že by byl nedílnou součástí kosmu, se nediskutuje ani s těžkými pacienty na psychiatrii. Posledních čtyřicet let byl lékař špatně placeným úředníkem, jenž ze zásady nedůvěřoval pacientům a podezíral je, že chtějí jen získat vysněnou neschopenku. Nebohý pacient musel podle místa bydliště k lékaři, jemuž nevěřil. A tak se v zestátněném lékařství, jak jen jsme na ně bývali hrdí!, objevila pýcha, nadřazenost, to vše zdárně podporováno příslušnou porcí vědeckého materialismu. Vše, co tento vcelku pohodlný názor překračovalo, bylo nepřátelské. V této situaci se neocitlo jen lékařství. Opovrhovali jsme nejen vším duchovním, ale i přírodou, kterou jsme dokázali jen drasticky znásilňovat, což se ukázalo jako tragické. Pohrdli jsme léčivými rostlinami a přesvědčovali jsme se, že naše spasitelská věda vše vytvoří sama a uměle. Není tomu zase tak dávno, co jsme si k tomu vesele prozpěvovali písničku o tom, že poručíme větru, dešti...

Na univerzitách se učí deduktivnímu myšlení, což v případě medicíny znamená, že se nemoc redukuje na údajný původ. Například u infekčního zánětu jater se soustředíme na vyvolávací virus, a tím i na příslušnou terapii. Zcela se přitom přehlíží fakt, že by virus sám o sobě nemohl vůbec nic vyvolat, pokud by byl náš imunitní systém v pořádku a regulační systém řádně pracoval. Čím více jsme obklopeni nemocemi, zejména těmi chronickými, tím častěji si klademe otázku, proč někdo onemocní snadněji než druhý, proč jeden odolává a druhý se poddává vnějšímu tlaku infekcí a atakům stále se zhoršujícího životního prostředí. Je to jen projev náhodného principu nespravedlnosti?

Klíčové slovo k tomuto problému se nazývá konstituce. Víme dobře, že na nás stále více dopadají zatěžující faktory okolního světa, a tak záleží na naší celkové kondici, jak se s nimi vypořádáme. A konstituce? Geneticky determinovaný typ, tedy srozumitelně řečeno jací jsme, jací se narodíme, se odborně jmenuje „genotyp“. Vlivem vnějšího prostředí (strava, podnebí, stresové vlivy, mezilidské vztahy, nepřátelství a neláska, samota a mnoho dalších negativních faktorů) se utváří náš individuální „fenotyp“. Čím větší je rozpor mezi genotypem a fenotypem, tím větší je možnost onemocnění. Proto by naší celoživotní snahou mělo být co možná nejmenší vzdálení od vrozeného genotypu. Vzhledem k tomu, že vzdálení genotypu od fenotypu probíhá na energetické úrovni, je možné energetickým způsobem pacienta upravovat a léčit. Tím se obloukem vracíme k biorezonanci.

Ještě než si povíme o přístrojích, které v Naturcentru používáme, shrňme si naše dosavadní poznatky.

Stále příliš myslíme a jednáme materialisticky. Vše posuzujeme uzounkým průzorem našich pěti smyslů. Hledáme sídlo duše a nenacházíme ho, a proto pro nás nic takového není. Hledáme podobu Boha, neznáme ji, a proto v něj nevěříme. Při pitvě hledáme meridiány, energetické dráhy, nenacházíme je, a proto pro nás neexistují. Otázky, na které nedokážeme odpovědět, si nepokládáme, i kdyby to byly otázky řešící naši budoucnost. Vědci s halasnou nadřazeností zatracují víru jako cosi vědě odporujícího. Jsme přece doposud pyšní na svůj vědecky dokazovaný ateizmus. Ve zdravotnictví je víra v lékaře, víra v lék a víra v uzdravení zaměňována s pověrou. Přitom právě nezměřitelnou, nezvážitelnou, nehmotnou víru můžeme považovat za to nejdůležitější, co člověk má. Co dostal darem.

Vzpomínám si na živé vysílání rozhlasového rozhovoru se známým profesorem. Jeden z posluchačů mu vytkl jeho materialistický pohled. Okamžitě vznikla neplánovaná „porucha“. Posluchač se však jí navzdory stačil zeptat, zda je pan profesor věřící. On řekl, že ano. Připomínám, že tento člověk v rozhovoru tvrdě vystoupil proti léčitelům, označil je za podvodníky a vytýkal jim nelogické myšlení. Naskýtá se zajímavá a zcela logická úvaha. Předpokládám, že vážený pan profesor je křesťan. Jako věřící přece uznává Ježíše Krista. Musí tedy respektovat mnoho logice odporujícího. Narození z panny, řadu zázraků včetně uzdravení a dokonce zmrtvýchvstání. Musí tedy uznat, jinak by měl přece těžký hřích, i Ježíšovy léčitelské dovednosti překračující možnosti i soudobé medicíny. Ježíš přece dobře léčil nejen ducha, přesto nám není známo, že by vystudoval příslušnou lékařskou fakultu...

Nové přístroje

Nyní si povíme o přístrojích, které používáme v Naturcentru SALVEA. Byly sestrojeny po mnohaletých pokusech a výzkumech většinou německými, anglickými a americkými vědci. My je uvádíme do praxe, pracujeme s nimi, často s překvapujícími výsledky. To ovšem neznamená, že naše nejmodernější technika bude našimi skeptiky sdružujícími se pod firmou „Sysifos“ přijata. Právě naopak. Budou a jsou to oni, kteří bubnují na poplach. Snad v zájmu celého lidstva se nás snaží ochránit před šarlatánskými metodami ďábelských přístrojů, které kdyby fungovaly, tady skeptici zdvihnou ukazováček, musely by dostat celý pytel Nobelových cen. Naštěstí se jedná o naprostý podvod, takže švédská akademie ušetří... Naši vědečtí přátelé jaksi zapomínají na to, že přístroje skutečně fungují a že na počátku jejich vývoje nositelé Nobelových cen skutečně stáli. Nebo že by skeptici netrpěli ztrátou paměti, ale prostě jen chtěnou či nechtěnou nevědomostí? To by u vědeckých pracovníků jejich formátu bylo poněkud zarážející.

Taková situace není nikterak nová. Ve středověku byli hlasatelé nových cest prohlašováni za čaroděje a kacíře a jako peklu propadlí byli upalováni. Dnešním skeptikům tato středověká přímočarost viditelně chybí.

Po celoživotní lékařské praxi jsem si uvědomil, že nás školní medicína zavedla do slepé uličky. Nemohou nás ohromit, snad jen ve vymyšleném hororu, transplantace zvířecích orgánů do lidského těla, protože víme, že každá transplantace vyžaduje prakticky úplné zlikvidování našeho imunitního systému, tedy toho nejcennějšího, co člověk dostal do vínku v boji proti nepřátelskému infekčnímu prostředí. Stejně tak jsou pro tělo nevhodné uměle připravené léky, ostatně ono se jim často marně brání. Kvanta léků nejsou zázrakem moderní vědy, ale ponejvíce pochybným obchodem, za nímž stojí nelítostné zákony farmaceutických firem. Současné medicíně vládne chemie, neúprosná královna, která nebere na vědomí psychiku člověka a jeho ryze individuální dispozice.

Proto je přirozené, že se v západních zemích s tímto stavem řada odborníků odmítá ztotožnit. Snaží se sestrojit přístroje, které by zjišťovaly choroby daleko dříve, než se viditelně manifestují. Kupříkladu mammografický pozitivní nález znamená pokročilý zhoubný nádor.

Setkání s legendou

Jednou mě zavolal ředitel našeho OÚNZ, abych se odpoledne dostavil do zasedací síně, kde se máme sejít s jakýmsi léčitelem, jenž prý úspěšně léčí i rakoviny. Ředitelství totiž dostalo dopis z prezidentské kanceláře, v němž si občané Prahy 5 stěžovali, že na Smíchově bydlí Josef Zezulka, léčitel, kterému zdravotnictví neumožňuje činnost, a dokonce mu ji zakazuje. Proto ho ředitel pozval k nám, aby se tu setkal s odbornými lékaři a vysvětlil své léčebné způsoby. Přiznávám, že v té době pro mne pojem léčitel splýval s představou pouťového hypnotizéra. Představoval jsem si, že to musí být člověk na první pohled zcela odlišný od ostatních, tedy exotický zjev s extatickými způsoby. K jeho výbavě patří nepochybně dlouhé vlasy, černý vous a uhrančivé oči. Jak jsem se v tomto případě mýlil...

Před porotou deseti odborných lékařů seděl zcela obyčejný muž středního věku. Jeho vzhled byl zcela všední, takový, jaký se označuje za normální. Neobyčejný však byl jeho mírný úsměv a nesmírně laskavý a moudrý pohled. Takové věci již v té době příliš normální nebyly.

Vzájemně jsme se představili a ředitel nás vyzval k besedě, tedy ke konstruktivní diskuzi, jak se tehdy říkalo. Někteří kolegové byli nekonstruktivně neutrální, tedy slušní, bylo vidět, že je celá záležitost nezajímá a připadali si trapně. Jiní, jako náš psychiatr, „soudruha“ Zezulku tvrdě napadali. Samozřejmě z pozice vědy, tedy marxismu-leninismu. Obvinili ho, že provádí běžnou psychoterapii, a vyčítali mu šarlatánství. Vědecký názor přece něco takového nepřipouští! Materialistická věda takové nebezpečné názory odmítá!

Já jsem to nevydržel a zeptal se pana Zezulky zcela vážně:

„Vy umíte vyléčit rakovinu?“ Tehdy jsem od něj slyšel poprvé:

„Pane doktore, kdyby některý lékař nebo léčitel uměl vyléčit rakovinu, byl by nejslavnějším člověkem na světě.“ Pak ale přiznal, docela bez mučení, že se o zhoubné nádory zajímá a že snad dovede něco vylepšit. Pouze to. Znělo to více než skromně. Soudruh psychiatr obrátil oči v sloup, snad k posvátným výšinám vědeckého názoru. Mě to více než zaujalo, a tak jsme si s panem Zezulkou při rozloučení slíbili, že se ještě někdy setkáme.

Několik dní jsem měl co chvíli před sebou jeho usměvavou tvář. Stačilo se zamyslet, zasnít. Ale co z takového trapného a nesmyslného setkání může být, mávl jsem vždy pomyslně rukou. Tvář se rozplynula, odlétla jako poletující motýl. Takto neracionálně se v těch dnech uvažovalo na radiologickém oddělení. Naštěstí o tom obyvatelé Prahy 5 nevěděli, a tak si nemohli stěžovat.

Asi za týden přišla do mé mammologické poradny mladší žena, tehdy vynikající a dost známá sportovkyně. Přiznala, že již delší dobu má cosi na jednom prsu. Po svlečení jsem spatřil, že celý prs je zvětšený, na pohmat tvrdý, napnutá kůže má červenofialovou barvu a v podpaží jsem samozřejmě objevil zvětšené uzliny. Klinicky to byl jasný a velmi pokročilý zhoubný nádor. Beznadějný. Jako pokaždé. Další postup byl až zrůdně jednoduchý a jednoznačný. Pacientku okamžitě odeslat do Motola k amputaci prsu s následným ozařováním a nezbytnou chemoterapií. Jiná varianta neexistovala. Náš další rozhovor byl proto velice krátký a stručný.

„Je to jasné?“ vydechla nebohá pacientka.

„Ano, je.“

Chvíli zaváhala a pak se mne zeptala.

„Pane doktore, dal byste mi ještě týden?“

Co to mělo znamenat? To bylo docela neobvyklé. Měl jsem neodbytný pocit, že se za tou podivnou žádostí cosi důležitého skrývá. V tu chvíli se mi opět před očima zjevila tvář pana Zezulky. Jeho laskavý a vědoucí pohled. Téměř jsem vyhrkl:

„Vy chcete jít k panu Zezulkovi?“

Pacientka se viditelně polekala.

„Jak to víte?“

„Nevím nic,“ přiznal jsem, „ jen mě to tak napadlo.“

Dnes již vím, že jen tak nic není. Ale v mammologické poradně se od té chvíle začalo uvažovat jinak...

Uklidněná pacientka mi řekla, že u pana Zezulky již byla a že ji ke mně poslal s prosbou, zda bych ji nevyšetřil, a on se pak pokusí o léčení. Ach, Bože! Kdyby to tak šlo... Ať se tedy přijde za týden ukázat. Nevěřil jsem, že by se s tak pokročilým nádorem dalo cokoli dělat.

Za týden se pacientka objevila. Čekal jsem zhoršení stavu a již dopředu jsem si připravoval, co jí řeknu. Byl jsem však více než překvapen. Celý prs byl světlejší, měkčí, také uzliny se viditelně zmenšily. Nevěřil jsem vlastním očím, ale bylo tomu tak. Žena požadovala ještě další týden, byla obdivuhodně klidná a vyrovnaná, zdálo se, že ve své uzdravení věří, že ho pokládá za možné. Jaký rozdíl proti ostatním pacientkám! Říkala, že bude k panu Zezulkovi docházet každý den. Se vším jsem souhlasil. Když se po týdnu objevila, říkala, že u pana Zezulky končí a že mám v léčení pokračovat dle vlastního uvážení. Vyšetřil jsem ji a jen jsem žasnul. Uzliny zcela zmizely, celý prs byl měkký, prakticky normální barvy, jen uvnitř se nacházel tuhý útvar velikosti asi tři krát čtyři krát pět centimetrů. Pacientka byla naprosto vyrovnaná.

„Teď mě, pane doktore, pošlete na operaci. Teď už s tím pan Zezulka souhlasí.“

Poslal jsem ji na chirurgii a byl jsem zvědav na výsledek. Nečekal jsem dlouho. Druhý den mi vzrušeně volal kolega z chirurgie. Už bylo po operaci.

„Představ si, celý ten slavný nádor bylo jen takové vajíčko, perfektně ohraničené. Doslova jsme ho vyloupli, ani jsme nemuseli dělat amputaci prsu. V životě jsem něco takového neviděl. Co tomu říkáš? Přitom to byl histologicky zcela jasný adenokarcinom!“

Co jsem měl říci? A co jsem řekl? Nevím. Asi nic důležitého. Na chirurgii se nikdy nedozvěděli, že tento medicínský zázrak způsobil jim neznámý léčitel. Tuto naši první společnou pacientku jsem sledoval dalších dvacet let. Nakonec zemřela na něco docela jiného.

Tak podivuhodně začalo naše velké přátelství. Lidské i odborné. Právě tak začala i moje nová cesta, po které dodnes kráčím. Jaká cesta? Cesta za novým poznáním, jak pomoci svým bližním. Klikatá cesta k alternativním metodám medicíny...

Jaký vlastně byl pan Zezulka? Tak se mě ptá řada lidí. Pan Zezulka, pracovník Národního muzea, měl překvapivé lékařské, anatomické a fyziologické vědomosti, takže jsem občas míval dojem, že hovořím s kolegou, s vystudovaným lékařem. Na samém počátku našeho přátelství na mne začal velice jemně a taktně působit a uvádět mě do jiných léčebných možností, o nichž jsem neměl sebemenší ponětí. Pro mne, lékaře vystudovaného na klasické lékařské fakultě, s praxí ve stejně klasické onkologii, spočívala léčba ve stereotypním opakování zaběhlých postupů, které postuloval poslední stav bádání. Jenže jaké to bylo léčení? O jeho neúspěšnosti jsem toho věděl až nebezpečně mnoho. Pan Zezulka mi připomínal, že tato léčba, stereotypně opakovaná, opomíjející individualitu pacienta, nemusí nutně být tím nejlepším a nejvhodnějším, co mu mohu poskytnout. Hovořil zasvěceně o tom, že po operaci může dojít k masivnímu zaplavení celého těla nádorovými buňkami a při ozařování zabijeme zdravé buňky, stejně jako při chemoterapii. O tom svědčí již samotný název preparátů: cytostatika, tedy zastavující život.

Ale nezůstali jsme jen u teoretizování. Od počátku jsme společně prováděli mnohá úspěšná léčení zhoubných nádorů. Naše praxe měla brzy zavedená pravidla. Po rentgenovém ověření mi pan Zezulka nádor ohraničil, takže přestal růst, a já jsem přidával celotělovou léčbu přírodními enzymy WOBE-MUGOS. Musím zdůraznit, že takto léčené ženy nebyly nikdy operovány či ozařovány. Sledoval jsem je deset i více let. Byly beze známek progrese, recidivy nebo metastáz. Vše jsme museli samozřejmě přísně tajit, neboť při prozrazení našich úspěchů bych byl určitě tvrdě souzen za špatné léčení.

Pan Zezulka měl jednu důležitou vlastnost, která dnešním léčitelům mnohdy chybí - při všech vynikajících léčebných výsledcích byl nesmírně skromný a pokorný. Jen tak mohl snadno určit, kam až jeho schopnosti sahají a nesnažil se ze zásady o nic nemožného. Přestože dovedl téměř okamžitě zbavit pacienta bolesti, u bolestivých kostních metastáz jeho působení většinou nezabíralo. Přiznával to a domluvili jsme se, že tyto pacienty k němu raději posílat nebudu.

Je více než zajímavé, že pan Zezulka byl známý a uznávaný v zahraničí. To velice kontrastovalo se situacemi, které musel zažívat doma. Ukazoval mi nabídky z USA, ale i z tehdejšího Sovětského svazu. Vlastníma očima jsem četl dopis z Alma-Aty, v němž mu vědecká rada nabízela, aby jim jako biotronik vedl celý ústav. Bylo velice zajímavé, že v naší zemi byl za svou léčitelskou činnost pronásledován, komunisté ho dokonce i zavřeli, ale v našem tehdejším vzoru, v Sovětském svazu, dovedli jeho podivuhodné schopnosti ocenit. Ale pan Zezulka všechny lákavé nabídky odmítal. Žil ve velice skromných poměrech a vždy zdůrazňoval, že je Čech a že chce léčit a pomáhat jen našim lidem.

Naše vzájemné přátelství rostlo, utužovalo se tím, jak jsme se navzájem lépe poznávali. Byli jsme si stále bližší. Zjišťovali jsme, že naše snaha pomáhat lidem je nám společnou silou, pro kterou jsme byli ochotni cokoliv obětovat. To bylo mimo jakoukoli pochybnost, o tom jsme se ujišťovat nemuseli. Rozdíl byl jen v tom, že já jsem se v té době musel pohybovat v trochu jiné odborné rovině, ale možná, že právě to nás ještě více svazovalo. Proč?

Teprve po dosti dlouhé době, to jsme si již tykali, mi Josef přiznal, že se mě od prvního setkání snažil přesvědčit, abych jako lékař léčil jinak, nevím, jak to popsat, snad přirozeněji, lidštěji a zejména duchovněji. Byl velice šťasten, že jsem jeho rady přijímal s pokornou samozřejmostí. Přiznával také, že v první době našeho přátelství měl v úmyslu ze mne udělat svého žáka, jenž by kráčel v jeho šlépějích a léčil biotronikou, ale potom prý dostal tajemný pokyn, abych zůstal lékařem, jenž bude onkologické pacienty léčit zcela nově, i když ne ve smyslu klasické medicíny. Měl jsem takto podporovat spolupráci lékařů s léčiteli a zároveň tvrdě oddělovat zrno od plev. Byl jsem tedy vybrán? A kým? Jestliže to pan Zezulka věděl, pak o tom nikdy nemluvil, a tak nemám dodnes na tuto otázku odpověd. Ale dnes si takové otázky nekladu a jako odpověď v sobě nosím vzpomínku na drahého přítele a učitele.

Museli jsme si domluvit jeden veledůležitý bod, který se stal nepsaným zákonem. Nikdy nebudeme o naší lékařské spolupráci s nikým mluvit a nenecháme po sobě žádnou dokumentaci, žádné zápisky, žádná fakta. Žili jsme přece v totalitním systému a při prozrazení naší činnosti by mi bezesporu hrozila ztráta diplomu a patrně i něco horšího. Pracovali jsme zcela tajně. To, že Josef tak úspěšně zastavoval růst nádorových buněk a já doplňoval celotělové léčení použitím neregistrovaných přírodních enzymů, bylo bezpochyby těžkým zločinem. Však ještě dnes se můžeme setkat s přežíváním podobných nesmiřitelných postojů. Ale v době vítězství vědecké revoluce jsme nemohli očekávat nic jiného. Až na jednu výjimku týkající se spolupráce s profesorem Kahudou jsme naši úmluvu dodrželi. Budiž kladným hodnocením nynějších časů, že vše již může být prozrazeno, i když stále se značným rizikem. Jistí lidé jsou totiž stále stejně nesmlouvaví a netolerantní.

Často jsme se v rozmluvách vraceli k problémům zhoubného bujení. Oběma nám bylo jasné, že pokud se zhoubný nádor objeví, bývá většinou již pozdě. Josef tehdy prosazoval teorii, kterou jsem přijímal, že nádor je bioenergetická porucha a pouze v této dimenzi je možné počínající bujení zastavit. Právě to odpovídá tomu, že dnes, kdy většinu chorob považují vědci za psychosomatické, se objevuje závažný pojem bioenergetiky či biorezonance. O tom všem v naší knize bude řeč.

Co bych ještě mohl povědět o názorech pana Zezulky? Bez přehánění lze říci, že byl zapřísáhlým antikomunistou. Jenomže u něj to nebylo obvyklé nadávání na poměry. On paradoxně ideu komunismu pokládal za velmi krásnou, ušlechtilou a přitažlivou. S úsměvem mi říkal, že prvními komunisty byli bezesporu apoštolově. Ovšem za touto ideou skrývali její realizátoři svou neukojitelnou touhu po moci a po bezpodmínečném, a tedy zločinném ovládání mas. A to jsme v té době jen pramálo věděli o hrůzách komunistických lágrů, o mučení a vraždách zcela nevinných lidí.

Připadalo mi absurdní, že právě Josef, muž tak duchovně svobodný a nespoutaný, musí žít v tak nesvobodné době, že tak produchovnělý člověk nadaný tolika schopnostmi musí pobývat v proklamované materialistickém světě, v němž docházelo i ke střetům. Několikrát dostal výpověď z bytu. To pro něj bylo tragické! Střecha nad hlavou byla to jediné, co jeho nenáročný duch potřeboval. Naštěstí jsem v té době pracoval na malý úvazek jako závodní lékař pro ONV Praha 5 a znal jsem se s řadou zaměstnanců, soudruhem předsedou počínaje a soudruhem vrátným konče. Takže když mi Josef ukázal dekret o výpovědi z bytu, zaintervenoval jsem a výpověď byla stažena. Posléze jsem dokonce vymohl i příslib, že se nebude opakovat. Byla to má nepatrná odplata za všechno, čím mě Josef po léta obdarovával, za všechnu moudrost a duchovní posilu, kterou mě zahrnoval.

V té době jsem občas propadal depresím. Mívalo to řadu důvodů. Někdy na mě negativně působila politická realita plná zloby a ukrytého násilí, jindy to bylo nečekané úmrtí pacienta. Já mu přece dával naději a nedokázal jsem ho zachránit! Vše bylo najednou temné. Právě v takovém rozpoložení jsem otevřel dveře čekárny a tam seděl usměvavý pan Zezulka. „Tak jsem tady.“

Poprvé mě to nesmírně překvapilo. Přece jsem ho nevolal! Jak tedy ví, že jsem podvědomě toužil po jeho moudrých názorech, po jeho uklidňujících a utěšujících slovech? „Tak jsem tady.“

Později, když jsem si promítl, jak často se taková nečekaná setkání v pravou chvíli opakovala, jsem si uvědomil, že je se mnou v těžko definovatelném spojení, ví, kdy je zapotřebí mě povzbudit, potěšit a samozřejmě posílit. Již jen svou přítomností. „Tak jsem tady...“

Byly to snad nejkrásnější hodiny mého života. Nečekaná, ale o to krásnější setkání ve chvílích pochybností a beznaděje. Naše společné „filozofování“ sestávající z mých netrpělivě kladených otázek a jeho laskavě vysvětlujících odpovědí. Dotýkali jsme se nejen smyslu života a budoucnosti lidstva, ale i věcí hluboce lidských a intimních. Jak patrno, hovořili jsme nejen o léčení našich nebohých pacientů. Josef mi byl učitelem a rádcem i ve věcech ryze duchovních.

Uvědomil jsem si, jak blízko jsem vždy projevům duchovnosti stál. Můj otec se po celý život zajímal o jógu, autogenní trénink, a ačkoli jsme o tom nikdy nemluvili, dozvěděl jsem se, že byl členem mystického Řádu růže a kříže. Také moje teta měla podivuhodné schopnosti. Dokázala jako médium psát potmě básně a malovat půvabné obrázky. To její zásluhou jsem jako student chodil do Milíčova domu na duchovní přednášky Přemysla Pitra. Občas jsem si něco přečetl o čakrách či o reinkarnaci, ale měl jsem v tom všem značný chaos. Josef trpělivě a laskavě mé znalosti třídil a rozšiřoval, upozorňoval na úskalí, přiváděl mě na nové cesty a nečekaně rozšiřoval mé obzory. V té době mě přitahovalo vše okolo karmy. Pokládal jsem ji za jakýsi předem daný řád, systém zdánlivě nekonečného cyklu zrození a smrti. Vše je tu jednou provždy dáno, narození není počátkem ani smrt koncem, nalinkovaný program nelze v ničem změnit. Proto jsem si kladl logickou otázku, zda mám jako lékař právo nějakým způsobem zasahovat do předem určené karmy jiného člověka, mého pacienta. Vždyť on má ve své karmě, že dostane rakovinu, že musí trpět, těžce umírat a že si vlastně právě tento strastiplný život jeho duch před reinkarnací sám dobrovolně vybral. A já bych měl nyní zasáhnout, úspěšně léčit, snižovat bolest a utrpení, či dokonce odehnat předem určenou smrt? Mám na takový zásah právo? Josef mi trpělivě vysvětloval, že pacient má sice ve své karmě, že bude nemocen, ale v karmě má také to, že se setká se mnou a že ho budu léčit. Stejně tak je v mojí a Josefově karmě to, že se s tímto člověkem setkáme a poskytneme mu pomoc. Josef mi často připomínal, že žádné setkání není náhodné, i když to tak mnohdy na první pohled vypadá. Každé setkání je naplněním karmy a pro setkávající se je vždy přínosem. Dokonce i setkání se zlým člověkem, tedy člověkem na nižší úrovni, přináší určité poznatky a obohacení a opět může být pro obě strany užitečné a přínosné. Důsledky karmy lze přece ovlivnit dobrými nebo špatnými činy, které přinášejí příznivé nebo nepříznivé následky. Tím vznikají psychologické a etické rozměry karmy. Podle takového pohledu na karmu je zřejmé, že všechna naše jednání „zrají“. Člověk přece nemůže usilovat o osvícení, nemá-li možnost ovlivnit svůj vývoj. Cílem je postupně se zbavovat nenávisti a jiných negativních vlastností, a tím přestat vytvářet špatné karmické sémě.

Mnohokrát jsme s Josefem hovořili o chování člověka a lidstva vůbec. Proč je kolem nás tolik zloby, závisti a nenávisti, proč dochází ke stále zřetelnější eskalaci násilí, k vraždám a nakonec i k válkám? Je toto smyslem naší existence? Josef mi připomínal, jak úzce materialistický je takový pohled. Je to pohled částečný, velice omezený. Byl bytostně přesvědčen o tom, že i všechno toto zlo je součástí duchovního vývoje lidstva. On to prostě věděl. Nazýval to duchovní cestou, o které byl poučen.

Vysvětloval mi, že v každém z nás je dobrá a laskavá nesmrtelná duše, plná lásky, všeodpouštějící součást Vesmírné Inteligence - Boha. Podle své vlastní duchovní vyspělosti si jen někteří lidé uvědomují, že je to tento duch boží, boží jiskra, který se každým novým vtělením zdokonaluje a směřuje vzhůru, do oblastí, které naše chatrné smysly nepostihnou. Vstup do věku Vodnáře, který nás čeká, toto zduchovnění jen přibližuje. V tom viděl velkou naději nejen pro jednotlivce, ale pro celé lidstvo.

Samozřejmě je mnoho lidí, jejichž duch je na nízké úrovni a převládá v nich hmota nutící je konat zlo. Takové čeká ještě mnoho převtělení, než jejich duch bude stoupat vzhůru. Ale nic pro ně není ztraceno! Josefova víra v reinkarnaci byla tak přesvědčivá, tak logická, tak přitažlivá a tak jasně vysvětlující smysl života, že jsem ji bez výhrad přijal.